Přemlouvám se už delší dobu tohle všechno sepsat, ale pak buď jako obvykle zapomenu, nebo se mi prostě nechce. Ale teď sedím ve svém promrzlém pokoji, do uší se mi vane hudba, vzpomínám na starý časy - teď zním jak nějaký pamětník - a vypisuji, to co ze sebe chci už dlouho dostat.
Začneme tím nejtěžším škola.
Když se ohlédnu dozadu prostě před sebou vidím tu větu "Jednou si dole, jednou nahoře". Když já prostě nemám vůbec náladu se učit. Latina? Bože prosím tě tak moc, abych nepropadla! To samé ve fyzice a chemii! Nechápu, proč sem se na tu latinu tak angažovala, už jí mám 4 měsíce a já si pamatuji možná tak jedno, dvě slovíčka. V pondělí ovšem píšeme velkou písemnou práci z latiny, sem zvědavá jak to udělám + jak se to naučím, jelikož přes víkend nebudu doma. Vážně se to chci naučit, chci ten jazyk umět a chci tam mít lepší známky než jsou čtyřky. Chemie mi taky tak nějak nejde, podělaná teorie no, názvosloví mě dokonce i baví. A fyzika? Bože, ty hodiny prostě nevnímám a když už se fakt snažím vnímat, tak to stejně nepoberu a všechno mi jde jedním uchem dovnitř a vzápětí tím druhým ven. Zrovna dneska jsme psali prověrku, možná mám dobře dva příklady ze čtyř. Ale zachránilo mě, že tam nebyla teorie. Prostě nesnáším teorii ve všem. Matematika. No, bereme látku, která mě docela baví kombinatorika, pravděpodobnost. No nemůžu se dočkat, až skočíme na geometrii. Nesnáším geometrii! Programování letos nějak nehrotím, buď to naprogramuji nebo ne. Ovšem to mi právě udělalo vrásky na čele. Do vánoc bych měla mít konzultaci s paní profesorkou, protože dělám ročníkovou práci na programování. ALE! Zatím neumím nic naprogramovat a nějak se do toho nehrnu. Nebudu vypisovat každý předmět zvlášť, prostě to nějak šlape.
Ke škole patří samozřejmě spolužáci. Letos si myslím, že klape všechno jak má. Všichni řeší autoškolu, maturák a podobný věci. Každé ráno se scházím s těma mýma dementama na našem fleku. Pozdních příchodů mám nespočetně. Těším se na třídní důtku. Tak snad ne.
Se školou jsme byli v říjnu na výletě v Polsku.
Tenhle výlet nám by navrhován už od minulého roku a my se do něj strašně moc angažovali, ale do poslední chvíle jsem si nebyla jistá zda pojedu, nakonec sem teda sehnala penízky a jelo se. Cesta byla nekonečná. Když jsme se konečně dostali do Pszczyny trochu jsme se zhrozili v čem to jakože máme celý ten víkend bydlet. Pokoje. No. Sprchy strašný. Nebudu o tom ani radši mluvit. V pokoji pro 4 osoby nás spalo pět a samozřejmě sem musela já spát s kamarádkou na jedné posteli, fakt jsme se vyspaly no. Sladkosti od maminek jsme si rozházely na stůl doprostřed pokoje a žraly jsme, co jsme chtěly. Každý večer jsme chodily na to polský kafčo, já samozřejmě čokoládu a rozebíraly jsme, co se za poslední dny událo a neudálo. Popovídaly jsme si jak nikdy a bylo to moc pěkný po takové dlouhé době. Hlavním cílem výletu do Polska bylo podívat se do koncentračního tábora v Osvětimi. Tento výlet byl na jednu stranu pěkný myslím teda po stránce organizační. Koncentrační tábor byl velmi dech beroucí a dost často mi běhala husí kůže po zádech. Musím říct, že sem si výlet docela dost užila i když jsem chtěla z jedné strany strašně moc domů, ale důvod až v dalším odstavci. Cesta domů byla snad nekonečná, neděle a plný dálnice a cesta o 3 hodiny delší než tam. A já strašně chtěla domu a těšila sem se na někoho.
Další kapitola bude věnována jemu.
Pája, kapitola sama o sobě. Důležitá kapitola. Právě teď nejdůležitější kapitola v životě. Byl to člověk, kterej se tak nějak strašně rychle prokousal do mýho života. Začalo to asi týden před výletem do Polska. Byl na mě strašně hodnej a držel mě v těžkých chvílích, který sem zrovna prožívala. Jednoho podzimního středečního rána sem se klepala jak moc sem byla nervózní, napálila sem do dveří od balkona a pořád chodila sem a tam. Pak mi přišla smska ve smyslu "jsem tu". Když jsem se oblíkala pořád sem nějak nevěřila, že za nim du. Jenže on tam vážně stál. A jak vystoupil z toho auta, tak mi totálně vyschlo v puse. Přišel ke mně, pozdravili jsme se, objali jsme se a dali jsme si pusu. Už na první pohled sem se mohla utopit v jeho očích. Byl snad ještě hezčí než na fotkách. A tak jsme se šli projít. Pořád a pořád jsme se procházeli. Nachodili jsme toho docela dost, ale ani mi to nepřišlo. Protože mi s nim bylo úžasně a pořád bylo o čem mluvit. Asi 2x mi zkazil dětství - takže lásko jednorožci prostě existujou - a dost jsme se nasmáli. Poprvý v životě jsem si šáhla na elektrickej plot - z donucení! Potom jsme šli k nám domu. Náš první polibek. Pamatuju si to jako by to bylo včera. A né před měsícem. 30. listopadu sem prožila nádhernejch, úžasnejch 6 hodin s úžasnym klukem, se kterym jsme se dali dohromady. Vztah na dálku je pěkně na pýču, co si budem nalhávat. Vídat se smíme jenom o víkendu a to mě na tom sere nejvíc, nejradši bych s nim byla pořád a pořád a pořád a objala ho a nikdy ho už nepustila. Prostě sem si ho zamilovala. Zamilovala jsem se do něj a nechci nikdy nikoho jinýho.
Miluju ty jeho oči.
Miluju ten jeho úsměv.
Miluju jak se ke mně chová.
Miluju když se nasere.
Miluju jak provokuje.
Miluju jeho smích.
Miluju psaní s nim.
Miluju ty hovory s nim.
Miluju ty kissy spolu.
Miluju to naše objetí.
Miluju to držení za ruce.
Miluju ty chvíle spolu.
Miluju, když si vedle něj můžu lehnout.
Miluju, koukat se na něj, když spí.
Miluju probouzet se vedle něj.
Miluju usínat vedle něj.
Miluju jak mi říká lásko.
Miluju, když ho můžu zfackovat.
Miluju se s ním válet v posteli a na nic si nehrát.
Miluju bejt s ním sama sebou.
Miluju ten pocit, že je prostě jenom můj.
Miluju jak plánuje věci.
Miluju jak je na mě milej.
Miluju jak mě chápe.
Miluju jak mě sere.
Miluju když si dělá srandu.
Miluju když mě rozesměje.
Miluju to jeho zpívání.
Miluju, že on mě miluje.
Miluju, že ho miluju.
Mohla bych tu vypisovat dál a dál. Prostě
Miluju jeho.
Díky němu jsem ta nejšťastnější pod sluncem. A je mi jedno jak moc je ode mě daleko. Je mi jedno, kdo co říká. Já ho miluju a nikdy se ho nevzdám, nikoho jinýho nechci. Věřim v Brohnildu a Železohlava. Věřim v náš americkej sen. Miluju ho.
Jak jsem na tom se seriálama?
Právě nedávno jsem konečně dokoukala The Walking Dead. A rozkoukala sem Game of Thrones - teda rozkoukala, viděla sem první díl a půlku druhého. Usla sem u toho. Ale vážně mě to baví. Ostatní seriály sem zavrhla, ale tak snad mě někdy ještě popadne nálada a stihnu to do konce života dokoukat, protože nějaký ty seriály sou vážně zajímavý a já je chci vidět.
A pojďme domů.
Doma se poslední dobou děje taky dost úžasných věcí. Na konci srpna - na začátku září se od nás odstěhoval táta. Je to smutný, fakt je. Ale v tomhle už se nedalo nic dělat. Zvykla sem si na to celkem rychle, možná proto, že jsme s tátou nikdy neměli nějaký ten velký táta-dcera vztah. Víc mě na tom štve, že si mamča našla hodně rychle někoho jiného, se kterým se já vůbec nesnesu. Nejhorší na tom je, že ho znám od malička, a že je to náš soused. No, teď už soused prakticky doslova, když každý večer přespává u matky v ložnici. Nemluvím s ním, nezdravím ho, nezajímá mě. On se chudák ptá matky, co mi má koupit, abych ho měla ráda, já prostě nejsem na koupení. Tátu mi prostě nenahradí, ať byl táta jakýkoliv. Tatínek se ovšem od srpna ozval pouze dvakrát. Poprvé to byl chat, co kluci, co škola. Podruhé to byl chat o tom, jak si mám dávat pozor, že je mi teprve 17, že byl taky mladej a ani nepozdravil. Dneska je to měsíc, co napsal, že se ozve "zítra" aha. Nevim, který zítra myslel. Je mi líto i mamky, která s nim má teď problémy a nemůže se mu dovolat, dopsat a soudně se jí nic řešit nechce. A taky tu matka chce na vánoce toho novýho a já sem prostě proti. Ségra ho ze začátku nemusela, ale teď sou úžasný hokejový kamarádi.
Žádné komentáře:
Okomentovat